Na talíř vždycky nejdřív dopadne světlo, a teprve potom ho zachytí fotoaparát. V profesionální food fotografii právě tahle samozřejmost vede k čím dál vědečtějšímu přístupu: cílem není jen to, aby jídlo vypadalo chutně, ale aby na fotografii co nejvěrněji odpovídalo tomu, jak ho lidské oko vnímá v reálném prostoru. Fotograf proto pracuje se scènou jako v kontrolované laboratoři a ladí každý zdroj světla, každou plochu i každý odraz, dokud se scéna nechová předvídatelně.
V samotném jádru této práce stojí optika a kolorimetrie. Food fotograf musí hlídat světelnou intenzitu, teplotu chromatičnosti i spektrální rozložení tak, aby bylo možné to, co zaznamená snímač, spolehlivě převést do barevného prostoru sRGB nebo Rec.709, aniž by barvy „ujely“ do nepravdivých odstínů. Kalibrační terče, šedé a bílé tabulky i pečlivě řízený kontrast udržují vztah mezi zachycenými fotony a vnímanou barvou v úzkých tolerancích, díky čemuž si obraz zachová věrnost na různých obrazovkách.
Textura přidává další úroveň složitosti. To, jak drobky odrážejí jiskřivé odlesky nebo jak se pára rozptyluje ve vzduchu, závisí na drsnosti povrchu a podpovrchovém rozptylu světla – klasických tématech radiometrie. Tvarováním hlavního, doplňkového a protisvětla a řízením dynamického rozsahu fotograf odhaluje mikrodeta­ily, jako je lesk omáčky nebo pórovitost střídky chleba, aniž by je přehnal do nepřirozeného, plastového lesku. Na konci je tahle práce stejně etická jako estetická: snímky by měly odpovídat tomu, co by oko u stolu skutečně vidělo.