Ostré linie a hluboké stíny často vyzní daleko silněji ve chvíli, kdy zmizí barva, a právě proto je tolik oceňovaných architektonických fotografií předkládáno v černobílé podobě. Jakmile se záběr zbaví odstínů barev, dostává se plná kontrola do rukou kontrastu, jasu a geometrie – tedy prvků, na které je náš zrak obzvlášť citlivý a které čte jako nositele struktury a vizuálního dopadu.
Lidské vidění se ve velké míře opírá o rozpoznávání hran a o oddělování figury od pozadí; tyto procesy jsou více řízené rozdíly v jasu než barevností. Když je fasáda převedena do stupňů šedi, přechody, linie vedoucí prostorem a úběžníky se mnohem jasněji oddělí od pozadí a v celé scéně klesá to, čemu psychologové říkají informační entropie. Rušivý šum vznikající soutěžícími barvami mizí, takže divák nemusí tolik mentální energie věnovat rozpoznávání povrchů a materiálů a může se více soustředit na rytmus a proporce architektury.
Z kreativního hlediska dává černobílá autorům možnost velmi přesně pracovat s tonálním rozsahem a lokálním kontrastem, aniž by naráželi na vzájemně se tlukoucí barvy. Techniky jako zesvětlování a ztmavování či úpravy křivky v jasové složce umožňují cíleně posílit mikrokontrast kolem hran a textur. Tím vzniká dojem větší ostrosti, i když se skutečné prostorové rozlišení snímku nezměnilo. Výsledkem je jakási vizuální přidaná hodnota: stejné pixely, ale využité tak, aby maximálně přitahovaly pozornost ke konstrukci, hře světla a stínu a tvaru – tedy k tomu, co porotci architektonických snímků obvykle oceňují.
