Skalní stěny, které vypadají jako splývavá draperie, jsou výsledkem prudkých, krátkých povodňových vln, jež se ženou Velkým kaňonem Kizilaya v Sin-ťiangu. Místo stálé řeky jej občas zasáhnou náhlé lijáky, které po úzkých žlabech posílají hustou směs vody a písku. Kaňon se na krátký čas promění v extrémně výkonný stroj na tesání kamene.
Hladké, plynulé křivky kaňonu začínají už u složení zdejších pískovců a prachovců, které se lámou a rozpadají mnohem snáze než tvrdé vyvřelé horniny. Během bleskové povodně se turbulentní proud a silné smykové síly soustřeďují v obloucích a zúženích, kde tlak vody a unášený sediment působí jako extrémně účinný smirkový papír. Zrna křemene a další úlomky, unášené po dně i ve vodním sloupci, obrušují římsy, podmývají slabší vrstvy a zarovnávají ostré hrany. Geomorfologové tento proces popisují pojmy jako abraze či kavitace.
Protože jsou tyto povodně vzácné, ale mimořádně prudké, nechovají se jako stálý tok, ale spíš jako sled šokových událostí, z nichž každá zanechá v kaňonu novou stopu. Oddělování proudu kolem výčnělků vytváří víry, které vyvrtávají v stěnách obří hrnce a vlnkovité prohlubně. Nerovnoměrná eroze využívá i nepatrné rozdíly ve velikosti zrn a míře stmelení horniny. Během nesmírně dlouhého času tak opakované mechanické zvětrávání obrušuje ostré tvary do souvislých, páskovitých ploch. Výsledkem je skalní krajina, která působí dojmem pohybu, i když voda už dávno odtekla.
