Hřebeny, duny a říční delty se samovolně skládají do tak složitých obrazců, že družicové senzory zachytí jen hrubý náčrt jejich skutečné fraktální geometrie. V každém měřítku, od zrnek písku až po kontinentální povodí, si skála, vzduch a voda „dohadují“ svůj tvar prostřednictvím neúnavných fyzikálních procesů, bez jakéhokoli řídicího plánu.
Organizační principy jsou skryté v základních zákonech proudění a termodynamiky. Kapky deště rozrušují skálu, řeky odnášejí a ukládají sediment, vítr roznáší prach – vše pod vlivem gravitace a tendence systému směřovat k vyšší entropii. Jak se koryta zahlubují, zachycují víc vody; jak se svahy příliš zprudší, hroutí se a sesouvají. Tato zpětná vazba vytváří větvené říční sítě a dendritické pobřežní linie s fraktálním rozměrem, který se vzpírá jednoduchému kartografickému popisu a naráží na rozlišovací schopnosti algoritmů dálkového průzkumu.
Geomorfologové dnes využívají teorii perkolace a nelineární dynamiku, aby tento vznik struktur popsat. Drobné změny v odtoku, velikosti zrn nebo v tektonickém zdvihu se mohou v povodí rozvinout v celé kaskády, které vyústí v kaňony, kuželovité náplavy a spletená říční koryta. Číselné simulace ukazují, že když přísun energie, pevnost materiálu a rychlost eroze překročí určité prahy, nastupuje samoorganizovaná kritičnost: krajina balancuje na hraně stability, neustále přepracovává svůj povrch a obnovuje jemné detaily rychleji, než je jakákoli obíhající kamera dokáže plně zachytit.
