Husté koruny stromů, rozbité kužely světla a půda ovládaná stínem proměňují sumaterský deštný prales v optický filtr – a sumaterského tygra v jeden z jeho nejdokonalejších „výstupů“. V takovém prostředí mají šanci jen ta zvířata, která se dokážou ztratit v chaotickém kontrastu tmavých kmenů a úzkých záblesků světla a dokážou tak zkrátit vzdálenost mezi číháním a úspěšným útokem.
Širší pruhy a tmavší zbarvení srsti sumaterského tygra vycházejí ze změn v tvorbě pigmentu a v uspořádání chlupů, které jsou řízené geny ovlivňujícími syntézu melaninu a vývoj folikulů. Přírodní výběr tyto znaky „prosívat“: jedinci, jejichž pruhování lépe odpovídá nízkofrekvenčnímu světelnému vzoru pralesa, loví úspěšněji a udržují si výhodnější energetickou bilanci. Tím se těsněji propojuje nenápadné zbarvení s bazálním metabolismem. V průběhu generací se úspěšnost při lovu promítá do přežití a rozmnožování a mění podíl jednotlivých alel směrem k srsti, kterou kořist vnímá spíše jako roztříštěný stín než jako jasnou siluetu šelmy.
Světlo v deštném pralese je z velké části pohlceno dřív, než dopadne do podrostu, takže zvýrazňuje hrany a prohlubuje stíny. V tomto prostředí se menší tělesná velikost tohoto poddruhu postará o to, že široké tmavé pruhy jsou „stlačené“ do kompaktní, nepravidelné siluety, která ještě víc rozmazává jasnou konturu těla. Pokusy ze smyslové ekologie u jiných savců ukazují, že zrak kořisti má v neuspořádaném prostředí problém se silně kontrastními, přerušovanými vzory. Konkrétní kombinace šířky a tmavosti pruhů u sumaterského tygra proto není ozdobný motiv, ale přesná adaptace na chaos v lese, kde je viditelnost tou nejvzácnější komoditou.
