Psí inteligence se často prezentuje jako schopnost na povel kdykoli poslechnout. Některá plemena zvládnou nový povel po méně než pěti opakováních a excelují v standardizovaných testech, které hodnotí pracovní a poslušnostní schopnosti. Trenéři i kognitivní vědci ale upozorňují, že takové skóre ukazuje jen část skutečného obrazu, protože plnění povelů je jen jedním výsekem mnohem širšího rozhodovacího systému v psím mozku.
Za každým „sedni“, „zůstaň“ nebo přivoláním probíhá v hlavě zvířete výpočet, který se velmi podobá posuzování, jestli se něco ještě vyplatí. Pes si poměřuje velikost odměny, námahu a rušivé podněty kolem sebe a využívá k tomu nervové okruhy podmíněného učení, které připomínají biologický algoritmus posilovaného učení. Když je „výplata“ směšně malá, dokáže si přesně odhadnout, že jeho příležitostní náklady jsou jinde vyšší – ať už jde o stopování zajímavé stopy, nebo hlídání dveří – a povel prostě nechá vypršet.
Tato strategická neposlušnost odhaluje to, co jednoduché testy poslušnosti přehlížejí: pružné řešení problémů, sebekontrolu a cit pro kontext. Pes, který na každý signál reaguje okamžitě, může být sice perfektně vycvičený, ale není nutně kognitivně vyspělejší než ten, který se na chvíli zastaví, rozhlédne se a odmítne „obchod“, který mu nedává smysl. V tom krátkém zaváhání vypadá inteligence méně jako reflex a více jako vyjednávání.
