Tiché závěsy zeleného a fialového světla se vznášejí nad norskými ledovci, zatímco stejné nabité částice bombardují družice na oběžné dráze. Na pohled působí ten rozdíl téměř magicky, ve skutečnosti jde ale o běžný důsledek fyzikálních zákonů. Proud elektronů ze slunečního větru je zachytáván a usměrňován zemským magnetickým polem a jako neviditelné potrubí je vede k polárním oblastem.
Když tyto elektrony narazí v ionosféře do atomů kyslíku a dusíku, vybudí v nich elektrony na vyšší energetické hladiny. Jakmile se atomy vracejí do klidového stavu, vyzařují fotony, nikoli výraznou akustickou energii. Celý děj řídí kvantové přeskoky a elektromagnetické záření, ne tlakové vlny, které by mohly vytvářet slyšitelný zvuk. V řídkých vrstvách horní atmosféry je hustota plynů nízká, srážek není mnoho a účinný převod energie do slyšitelných vibrací prakticky neprobíhá.
Blíže k zaledněnému povrchu se případné zvukové vlny vytvořené výše ve vzduchu rychle rozptýlí a zeslábnou. Intenzita zvuku s rostoucí vzdáleností klesá vlivem geometrického šíření i pohlcování. Lidský sluch má navíc vlastní práh citlivosti a slabé tlakové změny, které k nám z výšky polární záře vůbec dorazí, zůstávají hluboko pod ním. Družice trpí proto, že jejich elektronika je přímo vystavena proudu částic a elektromagnetickým indukcím, zatímco pozorovatelé na zasněžených norských vrcholcích vidí jen světlo, zeslabené vzdáleností, řídkým vzduchem a limity lidského vnitřního ucha.
