Řídký horský vzduch zasáhne alpského lyžaře dávno předtím, než uvidí první branku. Nižší parciální tlak kyslíku donutí tělo znovu „vyjednat“ každý nádech, každý tep i každý oblouk. Od prvních jízd tak začíná tichý, celosezonní experiment s lidskou výkonností.
Chlad a prostředí s nízkým obsahem kyslíku představují trvalou zátěž, která se vrství na technický trénink. Hypoxie podporuje uvolňování erytropoetinu a postupné zvyšování množství červených krvinek, což zlepšuje obsah kyslíku v arteriální krvi a posouvá hranici maximálního příjmu kyslíku. Zároveň opakované třesení zimou a svalová práce v chladu zvedají bazální metabolismus. Svaly jsou tak tlačeny k tomu, aby zvýšily hustotu mitochondrií a kapilarizaci, takže každý vykrojený oblouk stojí organismus relativně méně energie.
Vytrvalost je jen polovina rovnice. Rychlé sjezdy v hypoxickém vzduchu zatěžují centrální nervovou soustavu a vyvolávají změny v dráždivosti motorické kůry i synaptické plasticitě, které zpřesňují reakční čas. Chladnější kůže i svaly nejprve zpomalují vedení nervových vzruchů, ale pravidelná expozice vede k úpravám funkce periferních nervů a proprioceptivní zpětné vazby. Sportovcům to pomáhá udržet přesné načasování i v „šumu“ smyslových vjemů. V průběhu sezony se kombinace kardiovaskulárního přestavování, znovunaladění nervosvalové souhry a vytříbené senzorimotorické integrace postará o to, že drsné alpské prostředí přestane být pouhou kulisou a stane se aktivním architektem výkonu.
