Otevřený horizont kolem malého tropického ostrova dokáže ukázat zakřivení Země mnohem zřetelněji než panorama velkoměsta. Téměř žádné vysoké budovy, kopce ani opar tu nepřekážejí, takže hranici viditelnosti určuje hlavně prostá geometrie: kulovitý tvar planety a výška vašich očí nad hladinou moře.
V takovém prostředí je čára, kde se moře setkává s oblohou, čistým výsekem kružnice daným elementární eukleidovskou geometrií a poloměrem Země. Stačí vystoupat na nízkou dunu, zvednout si tím výšku očí, a geometrický horizont se podle očekávání posune dál. Tento posun popisuje běžný vzorec pro výpočet vzdálenosti k obzoru a jednoduchá trigonometrie. Za jasného počasí se vzdálené lodě nebo nízké ostrovy objevují tak, že jejich spodní části mizí za zakřivením, zatímco stěžně nebo střechy jsou stále vidět – učebnicový příklad toho, jak zakřivený povrch postupně zakrývá objekty.
Velká města tento jasný signál narušují. Mrakodrapy, členitý terén a městský aerosol vytvářejí vizuální stěnu, která skutečný horizont zakrývá a zároveň mění dráhy světla kvůli zvýšenému rozptylu a lomům v atmosféře. Na malém tropickém ostrově jsou svislé stavby minimální a mořský vzduch bývá stabilnější, takže takové rušení slábne. Každý další metr, o který se pozorovatel ocitne výš nad hladinou, má na dosažitelnou dohlednost patrnější vliv. Zakřivení planety tu není větší, jen jeho optické projevy nejsou přehlušeny okolím.
