Parohy proměňují jelení lebku v sezonně se měnící staveniště. Kost z nich roste rychleji než téměř jakákoli jiná tkáň, zatímco zbytek těla si drží svůj obvyklý rytmus. To, co v evoluci začalo jako ozdoba a zbraň, se dnes dá číst jako živý pokus o vysokorychlostní tvorbu kosti – znovu a znovu budovanou úplně od začátku.
Biologové dnes tuto schopnost spojují s prstencem kmenových buněk v bázi parohu. Ten funguje jako trvalý „start‑up“ pro kost. Tyto předchůdné buňky podle hladin hormonů, jako je testosteron a růstový faktor podobný inzulinu, přepínají mezi bujením a přeměnou na zralou tkáň. Zároveň genové regulační sítě s mimořádnou metabolickou účinností řídí mineralizaci, tvorbu nových cév i prorůstání nervů – navzdory tomu, že to zvyšuje celkový klidový metabolismus zvířete.
Zbytek obstaral evoluční tlak. Samci s většími a rychleji rostoucími parohy měli snazší přístup k páření a vyhrávali střety s konkurenty. Rychlost růstu kosti se tak stala přímým ukazatelem reprodukčního úspěchu a rozhodovala o výsledku každé říje. Během mnoha generací tato pohlavní selekce neustále zvyšovala tempo růstu, ale zároveň zachovala přísný cyklus ukončení růstu a shazování parohů, který brání nekontrolovanému, nádorovitému bujení. Dnešní jeleni tak nosí regenerující strukturu, která působí slavnostně, ale funguje podle neúprosné evoluční matematiky.
