Kočka v pádu prostě nespadne jako kámen. Ve vzduchu provede přesně řízený manévr, kterému se říká vzpřimovací reflex. Jakmile ztratí oporu, její rovnovážné ústrojí ve vnitřním uchu okamžitě vyhodnotí, kde je nahoře a kde dole. Páteř se začne stáčet, přední a zadní část těla se otáčejí proti sobě a hlava se srovná směrem k zemi. To vše probíhá tak, aby se neporušil zákon zachování momentu hybnosti.
Paradoxně na tom bývají kočky někdy lépe při pádu z vyšších pater než z nízkých. U krátkých pádů totiž často nestihnou dosáhnout konečné rychlosti, takže změna polohy těla není úplná a náraz se soustředí hlavně do končetin. Při delším pádu má zrychlování víc času, vzpřimovací reflex se dokončí, kočka se pak uvolní, roztáhne nohy do stran a zvýší odpor vzduchu. Je to podobné jako u parašutisty, který přejde do stabilní polohy na břiše vůči zemi, řízené základními zákony proudění tekutin.
Jakmile se rychlost pádu ustálí, mění se i biomechanika nárazu. Roztažená poloha zvětší plochu kontaktu se zemí, prodlouží dobu brzdění a tím sníží špičkové přetížení, přesně podle vztahů mezi impulsem a změnou hybnosti. Pokrčené klouby fungují jako tlumiče a hrudník s břichem pomáhají rozložit energii nárazu. Stejné fyzikální zákonitosti, které dělají z nízkých pádů zrádně nebezpečné situace, mohou z těch vyšších udělat – proti intuici – lépe přežitelné pro malé, ohebné tělo, které evoluce přizpůsobila životu ve větvích.
