Hornina se chová jako paradox: na povrchu působí pevně a nehybně, v hloubce Země však dokáže téct. Při dlouhodobém působení napětí procházejí krystaly v pevné hornině creepem – pomalou, nepřetržitou deformací, která na geologických časových škálách mění hory v cosi připomínajícího extrémně viskózní med. Co je v měřítku lidského života zdánlivě strnulé, stává se při dostatečně dlouhém běhu času tekutým.
Klíčem je viskoelasticita a plastická deformace. Při vysokém tlaku a teplotě mohou atomy v minerálech difundovat, poruchy v krystalové mřížce se mohou posouvat a jednotlivá zrna po sobě klouzat podél svých rozhraní. Každý takový mikroskopický pohyb je zanedbatelný, ale nasčítaný přes nesmírně dlouhé časové úseky umožní, aby se celé horninové vrstvy ohýbaly, vrásnily a zahušťovaly. Litosférické desky, poháněné prouděním pláště a rozdíly v gravitačním potenciálu, pak místo náhlého lámání spíše pozvolna klesají, prohýbají se a „tečou“.
Laboratorní experimenty stlačují vzorky hornin po dlouhou dobu a sledují deformaci, z níž se odvozují efektivní viskozity srovnatelné s technickým sklem. Numerické modely tyto reologické zákonitosti využívají a dokážou tak bez nutnosti předpokládat oceány kapalného magmatu věrně napodobit vznik oblouků pohoří, subdukčních zón i poklesů pánví. Pevný stav zcela stačí, pokud síly působí trvale a čas běží dostatečně dlouho. To, co vypadá jako pevnost, je pak jen otázkou úhlu pohledu.
