Řada stříbřitých rybek sevřených napříč v zobáku papuchalka působí jako kouzelnický trik, ve skutečnosti za ní ale stojí přesná mechanika, ne efektní podívaná. Zobák nefunguje jen jako jednoduché kleště. Horní a dolní část se vůči sobě nepatrně protáčejí, čímž na každé rybě vzniká několik kontaktních bodů.
Klíčový „hardware“ se skrývá uvnitř dutiny ústní. Svalnatý jazyk tiskne kořist vzhůru proti drsnému, ostnitému patru. Tyto patrové papily fungují jako drobné háčky, zvyšují statické tření a brání rybkám v posunu dozadu. Jakmile jsou první ryby přimáčknuté mezi jazyk a patro, může papuchalek zobák na okamžik pootevřít, aniž by o ně přišel, protože jejich váhu už nese vnitřní „svěrák“, ne špička zobáku.
Jemné řízení přitahovačů čelistí umožňuje ptákovi nastavit sílu skusu tak, aby úlovek bezpečně držel, ale nerozdrtil ho. Šetří tím energii a zároveň chrání svou zásobu potravy. Když je první vrstva ryb zajištěná, papuchalek přidává další kusy: rychlými pohyby hlavy a krku nově chycené rybky překlápí napříč a zasouvá je do již vytvořeného svazku. Celé uspořádání funguje jako živý dopravník – každý drobný pohyb jazyka a čelistí přidá další rybku do „regálu“, zatímco ty dříve ulovené zůstávají pevně ukotvené.
