Temná obloha, slabé hvězdy a pták velikosti pěsti, který přesto drží správný směr. Mnoho nočních migrantů překonává celé kontinenty tím, že vnímá směr zemského magnetického pole. Místo kovového kompasu s jehlou mají v sobě kompas založený na kvantové chemii a nervových obvodech.
V jádru tohoto systému stojí magnetorecepce, schopnost rozpoznat směr a sklon magnetického pole. Důkazy ukazují na proteiny kryptochromu v sítnici, kde dopadající fotony spouštějí mechanismus radikálových párů: dvojice elektronů, jejichž spiny jsou jemně ovlivňovány geomagnetickým polem. Změny ve spinových stavech pak upravují signály, které putují z fotoreceptorů dál, takže pták v jistém smyslu vidí magnetický vzor překrytý přes běžný obraz světa – jako směrový filtr vetkaný do běžného vidění.
Tento signál ale nefunguje izolovaně. Mozkové neurální okruhy spojují magnetické informace se vzory hvězd, polarizovaným světlem a vrozeným migračním programem uloženým v prostorových paměťových sítích. Pokusy ukazují, že změna sklonu magnetického pole dokáže odchýlit zvolený směr letu a že určité vlnové délky světla mohou kompas „vypnout“ nebo znovu „zapnout“, což odpovídá na světle závislé chemii kryptochromu. To, co navenek vypadá jako prostý instinkt, je ve skutečnosti vícekanálový navigační systém, v němž kvantové děje v jednotlivých molekulách přerůstají až v přesné trasy vykreslené noční oblohou.
