Průzračná voda ve váze může působit buď jako konzervační prostředek, nebo jako zátěžová zkouška – záleží na tom, jak dlouho je mimo kohoutek. Stejná voda, která je bezpečná k pití, často zkracuje životnost řezaných květin, pokud se použije okamžitě, ale viditelně zpomaluje uvadání, když je ponechána několik hodin odstát.
Hlavní rozdíl spočívá v chemii a v rovnováze plynů. Čerstvá voda z kohoutku obvykle obsahuje volný chlór nebo chloramin jako dezinfekční prostředek. Tyto látky chrání lidskou mikroflóru, ale mohou poškozovat odkrytá rostlinná pletiva a narušovat úzké cévní svazky (xylém), které vedou vodu vzhůru stonkem. Když necháme vodu stát, značná část rozpuštěného chlóru se uvolní do vzduchu a reaktivní sloučeniny se přemění na méně agresivní formy, což omezuje poškození buněk v místě řezu.
Zároveň má odstátí vody vliv na to, že se rozpuštěné plyny dostanou do nové rovnováhy. Náhlé změny množství rozpuštěného kyslíku a oxidu uhličitého mohou podporovat kavitaci, tedy vznik drobných vzduchových bublinek uvnitř vodivých pletiv xylému, které blokují transport vody v procesu do jisté míry podobném embolii v lidských krevních cévách. Jakmile se voda stabilizuje, je rozdíl tlaků, který pohání transpirační proudění, rovnoměrnější, hydraulické zatížení je menší a růst bakterií v roztoku ve váze je pomalejší. Výsledkem je sice jen mírné, ale zřetelné prodloužení životnosti květin ve váze při použití stejného zdroje vody.
