Kámen pod nohama odpoví dřív než kterýkoli průvodce. Městečko s necelými dvěma tisíci obyvateli v sobě mačká dějiny jako disk, který neustálým přepisováním šetří místo. Kostel, který drží náměstí pohromadě, není jedna stavba, ale vrstva na vrstvě: základy z jedné doby, loď z jiné, přistavěná kaple, která zaznamenává další politický či teologický zlom.
Tahle architektonická palimpsestní vrstva připomíná nízkoenergetický systém, který se brání stálému tlaku vymazávání. Úzké uličky vzdorují logice plynulé dopravy a dávají přednost tomu, co by městští ekonomové nazvali okrajovými efekty: každý krámek na rohu, každá dílna, každý práh domovních dveří zesiluje osobní setkávání. Každodenní rituály se odehrávají podél těchto krátkých tras. Lidé chodí pořád stejnými cestami, zapalují stejná světla, zvoní na stejné zvony a znovu a znovu vytvářejí v městské tkáni cestičky podobné nervovým drahám.
Mnohá megaměsta jsou naopak nastavená na maximální metabolismus: rychlé přesuny, zrychlené stavební cykly, pružné nájmy. Věže rostou a mizí podle rytmu výnosů z investic, ne podle pomalého vrstvení času. Veřejný prostor se tříští na dopravní uzly a soukromá obchodní centra, kde se rituály mění ve schválené události v kalendáři místo tichých, samozřejmých návyků. Měřítko malého města, jeho odpor k nekonečné přestavbě a jeho tvrdošíjně pěší síť z něj dělají živý archiv, kde jsou staletí umění, architektury a praxe dostupná v okruhu několika minut chůze od hlavního náměstí.
