Rockový koncert dokázal na jednom nábřeží vytvořit dočasnou lidskou megastrukturu – dav větší, než kolik obyvatel mají některé země. A to bez pomoci sociálních sítí nebo streamovacích platforem. Během jediné, extrémně zhuštěné noci se z akce stal zátěžový test městské infrastruktury, fyziky davu i dosahu médií čistě analogové éry.
Prvním faktorem byl samotný rozměr. Hustě obydlená přímořská metropole s miliony obyvatel, silnými dojíždějícími proudy a širokou pobřežní promenádou poskytla přirozené „koryto“ pro účast. Ve chvíli, kdy úřady takový veřejný prostor oficiálně vyhlásí za koncertní zónu, mizí obvyklé kapacitní limity, které platí pro placené arény či stadiony. Počet lidí se pak řídí spíš hustotou osídlení a jednoduchou gravitací směrem k centru města.
O zbytek se postarala ekonomika přístupu. Koncert byl zdarma, takže odpadla cenová bariéra i jakýkoli dodatečný náklad na dalšího diváka. Veřejná doprava prodloužila provoz a cíleně naváděla proudy lidí k místu dění, čímž se linky metra a autobusové koridory proměnily v pásové dopravníky. Vznikla zpětná vazba: jak se na pobřeží hromadilo víc a víc těl, sociální nákaza a stádové chování dál zvyšovaly účast. Šlo o názornou ukázku síly síťových efektů, tentokrát ne v digitálním, ale ve fyzickém prostoru.
Média vysílací éry sehrála roli tehdejších sociálních feedů. Velké televizní stanice a rozhlasové programy chystaný koncert týdny dopředu masivně propagovaly, neustále připomínaly termín a vytvářely společný kulturní příběh. V zemi, kde rock představoval nejen zábavu, ale i součást identity, fungovala tahle mediální saturace jako silný, opakovaný signál. Snižovala informační nejistotu a zajistila, že ve chvíli, kdy zazněly první akordy, vníměly miliony lidí vlastní účast spíš jako podíl na celonárodní události než jako návštěvu jednoho lokálního koncertu.
