Kočka stočená na okenním parapetu jede ve skutečnosti podle mnohem staršího programu, než jaký je vytištěný na jejím pytli s krmivem. Ochočení jí změkčilo tělo i povahu vůči lidem, ale do hlubokého „kódu“, který určuje časování, energii a odměnu za lov, zasáhlo jen minimálně. Výsledkem je mazlíček, který prospí den na polštářích, ale jakmile se setmí nebo rozednívá, jako na povel vyráží na obhlídku svého „revíru“.
Genetické výzkumy naznačují, že u koček se při výběru upřednostňovaly vlastnosti tlumící agresi vůči lidem a zvyšující schopnost žít v hustě osídleném prostředí, ne rozebrání loveckého aparátu. Neurální okruhy ve středním mozku a limbickém systému, které řídí plížení, skok a smrtící kousnutí, jsou stále v podstatě stejné jako u divokých koček. Čich i zrak se pořád zaměřují na malé, rychlé, výrazně kontrastní cíle a základní metabolismus je nastavený tak, že mu vyhovují krátké, prudké výpady bez kyslíku, ne dlouhá vytrvalostní námaha.
Šeré lovecké návyky jsou ukotvené v regulátorech cirkadiánních rytmů v hypotalamu, které reagují na změny světla a teploty, ne na dobu, kdy se v kuchyni otevírá lednice. Průmyslově vyráběné krmivo sice pokryje energetické potřeby, ale nevypne dráhy odměny nastavené na sledování, dopadení a pozření kořisti. Pokusy s obohacením prostředí ukazují, že i dobře živené bytové kočky jsou ochotné se namáhat s hlavolamovými krmítky nebo úkoly napodobujícími kořist. Naznačuje to, že nejde jen o hlad, ale o celý svazek vrozených loveckých vzorců chování.
