Zdá se, jako by se ze starých zvonic valilo teplé světlo, ve skutečnosti je ale kámen chladný a opticky nevýrazný. Celý efekt začíná u takzvané teploty chromatičnosti: návrháři používají světelné zdroje s nižší barevnou teplotou, bohaté na delší vlnové délky. Lidský zrak, zvyklý na denní oblohu zbarvenou do modra rozptylem světla v atmosféře, vnímá posun k jantarovým tónům jako teplo, útulnost a blízkost, i když je nasvícený materiál fyzicky studený.
Kámen nemusí být lesklý jako zrcadlo, aby působil zářivě, stačí, aby měl dostatečný rozptýlený odraz, takže se světlo měkce rozlévá po nerovném povrchu. Tento rozptyl, popsaný takzvaným lambertovským odrazem, zjemňuje ostré hrany a maskuje nedokonalosti, takže z věží dělá velké svítící objemy místo pár ostře nasvícených ploch. Svítidla se schovávají do výklenků a říms, aby se omezilo přímé oslnění a maximalizoval se nepřímý odraz. Samotná stavba se tak mění v obří reflektor, ne v kulisu pod reflektory.
Zbytek dotvoří mozek. V podmínkách přechodového, takzvaného mezopického vidění, kdy pracují tyčinky i čípky, jsme citlivější na kontrast než na absolutní jas. Světelní návrháři toho využívají tak, že okolí nechávají relativně tmavé a věž jen lehce zvednou nad úroveň okolního světla. Tento poměr způsobí, že fasáda vypadá, jako by zářila zevnitř, i když světlo jen klouže po povrchu a pod ním zůstává chladná minerální skořápka obalená zdánlivým teplem.
