Ledový vzduch, suchý prašan a holé větve vytvářejí prostředí, ve kterém se srnec sibiřský musí neustále rychle pohybovat. Přesto se z jeho štíhlých nohou nestávají křehké ledové tyčky, i když teplota vzduchu klesá hluboko pod bod, kdy by živá tkáň normálně zmrzla.
Klíčem je přísně seřazený systém ochrany před únikem tepla. Základní část těla – trup se srdcem, plícemi a trávicí soustavou – chrání zvíře hustou srstí a kompaktním tvarem těla, který zmenšuje povrch. Zúžení cév v okrajových částech těla výrazně omezuje přítok teplé krve do dolních končetin, takže nohy jsou oproti jádru chladnější a celkově ztrácejí méně tepla. Toto řízené ochlazení je slučitelné s prací svalů, protože šlachy, kosti a kůže snášejí nízké teploty lépe než centrální orgány.
Uvnitř těla stojí za udržováním teploty přesně nastavený klidový metabolismus a teplo vytvářené v hnědé tukové tkáni, která spaluje lipidy přímo za účelem ohřátí cirkulující krve. Tato teplá krev je od kopyt držena stranou omezeným průtokem a také výměníkem tepla v protisměrném uspořádání cév: tepny a žíly vedou těsně vedle sebe a část tepla si předají zpět dřív, než by uniklo do sněhu. Během sprintu se průtok krve do končetin cíleně zvýší, aby podpořil svalovou práci, ale trvá to jen krátce a proces je vratný. Zabrání se tak tvorbě ledových krystalů a zároveň se chrání teplotní bilance jádra těla. Výsledkem je neustálý kompromis mezi rychlostí a úsporou tepla, který drží srnce při životě i v hlubokém mrazu.
