V temné vodě cvakání, sonarové pulzy a šplouchání na hladině rámují zvláštní hádanku: delfíni se k lidem opakovaně chovají, jako bychom patřili do volně rozšířené společné skupiny. Evoluce nás přitom nikdy nespárovala do jednoho mořského prostředí, a přesto u setkání vidíme, jak delfíni doprovázejí plavce, slaďují s nimi pohyby a někdy s nimi zjevně koordinují i jakousi hru.
Vysvětlení nespočívá ani tak v nějakém zvláštním poutu k lidem, ale v tom, čemu biologové říkají sociální kognice. Delfíni se vyvíjeli v husté síti proměnlivých spojenectví, kde sledování identity, záměrů a postavení vyžadovalo vysoký podíl mozkové hmoty k tělu a složitou mozkovou kůru. Tahle nervová investice, jakýsi kognitivní vedlejší efekt života v tekutých koalicích, vytvořila dovednosti, které se snadno zobecňují: čtení řeči těla, skládání ad hoc týmů a zkoušení nových partnerů – včetně suchozemských savců, kteří jen na chvíli vstoupí do jejich prostoru.
Vokální učení a akustická pružnost ten efekt ještě prohlubují. Delfíni dokážou vymýšlet a napodobovat hvizdy, což souvisí se složitou organizací sluchových oblastí mozku a se „signaturními“ voláními, která fungují jako jména. Když zrcadlí lidské pohyby nebo reagují na zvuk lodních motorů a šplouchání, v podstatě jen rozšiřují svou komunikační výbavu o nový zdroj signálů. Člověk se pro ně stává dalším uzlem v síti, ne nějakou evoluční výjimkou.
Ekologie tomu dodává poslední zvrat. Dříve jejich sociální mořský svět určovali hlavně predátoři, kořist a ostatní delfíni, dnes ho přetvářejí lodě, sítě a turistika. V mnoha oblastech delfíni, kteří se k lidem přiblíží, získají potravu, podněty nebo ochranu před obtěžováním, což posiluje chování, ke kterému už je předem naklonila zvědavost a vysoké energetické náklady na provoz velkého mozku. Stejné nervové okruhy, které kdysi zvládaly složitou delfíní politiku, dnes bez větší námahy přibírají do hry cizího primáta.