Štítek „snadná“ u kytary zakrývá jeden z nejprudších propadů v procesu učení dovednosti. Levné nástroje, jednoduché akordové diagramy a nekonečné návody na internetu sice usnadňují úplný začátek, ale pak se střetnou s tím, jak mozek doopravdy buduje složité pohybové sekvence.
Výzkum motorického učení ukazuje, že první fáze cvičení stojí na procedurální paměti a synaptické plasticitě v motorické kůře, bazálních gangliích a mozečku. Tyto systémy se přizpůsobují až po tisících přesných opakování, ne po pár chaotických sezeních. Začátečník na kytaře je ale vystaven velkému senzorickému „šumu“: drnčení strun, bolest konečků prstů, nestabilní držení těla a nevyrovnaný rytmus. Tenhle šum zkresluje chybovou zpětnou vazbu – tedy signál, na kterém tyto nervové okruhy závisejí při zpřesňování pohybů. Výsledkem je pocit velmi pomalého pokroku, i když v nervových drahách už začínají probíhat reálné strukturální změny.
Další skrytou zátěž představuje kognitivní přetížení. Nový hráč musí zároveň číst noty nebo tabulatury, hlídat rytmus, plánovat hmaty akordů a kontrolovat jednotlivé prsty. Tím rychle zaplní pracovní paměť a téměř nic mu nezbývá na konsolidaci – tedy „offline“ proces, při kterém se motorické vzorce stabilizují. Protože se pokrok společensky posuzuje podle toho, jaké písničky už člověk zahraje, a ne podle mikroskopických zlepšení v koordinaci, mnoho lidí si nevyhnutelný dočasný „stojatý stav“ vyloží jako osobní selhání, místo aby ho brali jako normální fázi synaptického přestavování. Kytara sama o sobě není výjimečně těžká; jen velmi zřetelně odhaluje rozpor mezi kulturou okamžitého výsledku a pomalou biologickou ekonomikou získávání dovedností.
