Betonový viadukt o hmotnosti kolem sta tisíc tun ve skutečnosti nikdy úplně „nestojí“. Při vysokých teplotách se mostovka prodlužuje, v chladu se zkracuje a pod zatížením dopravy a působením větru se celý objekt jemně pohupuje. Přesto zůstává konstrukce neporušená. Toto zdánlivé paradoxní chování je dáno detaily ukrytými tam, kam se skoro nikdo nedívá – v oblasti podpor a v mezerách mezi jednotlivými poli.
Základním principem je teplotní roztažnost, tedy předvídatelná změna délky popsaná součinitelem délkové roztažnosti. Inženýři se nesnaží tento pohyb potlačit, naopak ho do návrhu vědomě zapojují. Mezi pilíři a mostovkou jsou umístěna ocelová a elastomerová ložiska, která umožňují řízený posuv a natáčení, a přitom bezpečně přenášejí tlakové síly. Na koncích polí pracují dilatační spáry, které se otevírají a zavírají jako mechanické „plíce“ a současně překrývají a těsní mezeru, když se betonová konstrukce pomalu posouvá tam a zpět.
Další vrstvu chování přinášejí dynamická zatížení. Přejiždějící nákladní vozidla vyvolávají vibrace a opakované ohýbání, vítr a pohyby podloží mohou způsobovat boční vychýlení i kývání celé konstrukce. Statikové tyto jevy simulují pomocí modální analýzy a parametrů, jako je míra tlumení, aby se napětí udrželo pod mezí tahové únosnosti betonu. Seismické detaily, včetně tvárného rozmístění výztuže a izolačních ložisek, umožňují viaduktu kývat se a rozptylovat energii, aniž by došlo k náhlému, křehkému porušení.
To, co z pohledu řidiče vypadá jako jednolitá a zcela tuhá deska, je z hlediska inženýrství provázaný systém pohyblivých prvků. Každý z nich je nastaven tak, aby umožnil obrovské hmotě nad sebou nepatrně „plout“ a konstrukci tak dlouhodobě chránil před následky jejího neustálého vlastního pohybu.
