V nehybném tichu zasněžené pláně reaguje rys na kořist často dávno předtím, než se na povrchu objeví sebemenší pohyb. Jeho nápadně velké chomáče chlupů na uších a husté vousky na tváři fungují jako rozptýlená senzorická síť, která prodlužuje dosah očí – těch je na chvíli téměř k ničemu, když se drobní hlodavci drží schovaní pod ledem, vrstvou listí nebo v hustém podrostu.
Z biologického hlediska jsou tmavé „praporky“ na uších prodloužením boltců, které už samy o sobě fungují jako zvukovod. Zvětšením tvaru a plochy tyto chomáče zostřují schopnost přesně určit směr zvuku a využívají i nepatrné rozdíly v hlasitosti mezi oběma ušima. Tiché šustnutí, kroky nebo sotva slyšitelné škrábání drápků se šíří jako tlakové vlny vzduchem a rys natáčí hlavu tak, aby co nejlépe využil časové rozdíly, s nimiž zvuk dorazí k jednotlivým uším – jde o jakési živé trojúhelníkové zaměřování signálu. Nejde tedy o ozdobu, ale o způsob, jak v prostředí s častým nedostatkem vizuálních podnětů zlepšit poměr mezi užitečným signálem a rušivým šumem.
Vousky, odborně vibrisy, přidávají druhý smyslový kanál. Každý silný chlup je usazený ve složitém folikulu vyplněném mechanoreceptory, jako jsou Merkelovy buňky a Vaterovy Paciniho tělíska. Když kolem běžící hraboš rozhýbe vzduch nebo se zvedne pták, vznikají drobné turbulence a chvění, které se šíří sněhem, větvemi či kamením. Vousky tyto změny zachytí jako mechanické vychýlení a převedou je na nervové impulzy, z nichž mozek skládá směr i intenzitu podnětu. Z hlediska nervové soustavy pracují jako velmi jemné prostorové čidlo s vysokým rozlišením, i když samotný princip je „jen“ převod mechanického pohybu na nervový signál. Společně tak chomáče na uších a vousky snižují smyslový chaos v přeplněném prostředí a umožňují samotářskému lovci vytvořit si ucelený obraz o kořisti, kterou zatím vůbec nevidí.