Dlouhé chodby, zrcadlově řešená schodiště a sloupy ve dvojicích nejsou jen líbivá gesta, ale promyšlený zásah do našeho vnímání. Jakmile se interiér „zaklapne“ do přísné symetrie, mozek dostává čistší, přehlednější soubor podnětů. Obraz se opakuje a stává se předvídatelným, takže klesá zátěž na pozornost a místo neustálého luštění nepravidelností se může soustředit na rychlé rozpoznání možných hrozeb.
Neurovědci upozorňují hlavně na rozpoznávání vzorů ve zrakové kůře a na prostorové mapování v hipokampu. Symetrie vytváří stabilní souřadnicový rámec, do kterého si mozek může snadno ukotvit prostorovou paměť i orientaci, a přitom potřebuje méně mentálních „přepočtů“. Tím se snižuje to, čemu někteří tvůrci říkají vjemová entropie. Ve velkých nádražích, letištích nebo nemocnicích pomáhají zrcadlové půdorysy a jasné osy lidem zorientovat se téměř okamžitě, i pod tlakem a ve stresu.
Přísná symetrie zároveň posiluje pocit bezpečí. Když se komunikační trasy vzájemně zrcadlí, únikové cesty jsou čitelné na první pohled a podporují naše základní instinkty přežití. Jasné osy, oboustranná rovnováha a opakující se moduly snižují nejistotu, kam se v krizové situaci vydat. Pro architekty tak symetrie není jen ozdoba, ale kognitivní rozhraní, díky němuž se i obrovské interiéry dají „pobrat“ během zlomku vteřiny.
