Jediný typ stavby těla dělá z tučňáků pod vodou torpéda a na ledu váhavé chodce. Jejich štíhlé, zúžené tělo a tuhé ploutve vytvářejí vztlak a tah, podobně jako křídla v hustém prostředí. Ve vodě jim snížený odpor a pohon založený na vztlaku umožňují dosahovat vysokých rychlostí s účinným využitím energie.
Stejná tělesná stavba se ale úplně jinak chová proti gravitaci na souši. Krátké nohy posazené daleko vzadu posouvají těžiště a nutí tučňáka do téměř vzpřímeného postoje a kolébavé chůze. Místo plynulého záběru vzniká pohyb jako posloupnost kroků převráceného kyvadla, což je klasický vzorec chůze popisovaný v pozemní biomechanice.
Hydrodynamika a pohyb na pevnině táhnou každý jiným směrem. Ve vztlaku vody ploutve využívají Bernoulliho princip a obtékání těla proudnicemi, takže tučňáci dokážou předhonit mnoho druhů ryb. Na ledu ale omezená páková síla kloubů a velké zatížení v oblasti kyčle zkracují krok i rychlost. To, co je ve vodě elegantní plynulá dynamika, se tak na souši mění v na pohled neohrabané kolébání.
