Rozpálená wafle dokáže udržet kopeček zmrzliny v celku déle než studený keramický talíř a chová se jako překvapivě účinný tepelný štít. Vysvětlení neleží v cukrářských pověrách, ale v přenosu tepla. Nejde jen o samotnou teplotu, ale hlavně o to, jak rychle energie proudí různými materiály a kde se po cestě spotřebuje.
Wafle je plná vzduchových kapes a má poměrně nízkou tepelnou vodivost, takže teplo v ní neputuje tak rychle jako v husté, glazované keramice. Velká část přicházející energie se navíc „utopí“ v její vlastní tepelné kapacitě a v odpařování vlhkosti z povrchu. Jakmile se voda mění v páru, pohltí skupenské teplo a vytvoří lokální energetickou past, do které se teplo ztratí dřív, než na něj zmrzlina vůbec začne reagovat.
Studený talíř se naopak chová jako hladká dálnice pro teplo. Jakmile se ohřeje jen o něco víc než zmrzlina, jeho hutná struktura začne velmi účinně vést energii přímo do místa dotyku a tání na rozhraní prudce zrychlí. Vroubky a žlábky wafle navíc zmenšují kontaktní plochu, takže omezují vodivé šíření tepla. Celý tenhle dezert tak v tichosti předvádí klasickou termodynamiku: izolaci, změnu skupenství a roli geometrie, které snadno převáží nad prostým číslem na teploměru.