Zelené světlo nad černou lávou se na Islandu objevuje překvapivě často, a to i ve srovnání s místy ležícími blíž k magnetickému pólu. Ostrov leží pod noční částí aurorálního oválu, kde částice ze slunečního větru pravidelně stékají po magnetických siločarách Země a vyvolávají ionizaci v atmosféře.
Na rozdíl od mnoha polárních oblastí, které bývají dlouhé týdny uvězněné ve dne, má Island během sezóny polárních září dlouhé, skutečně temné noci. To výrazně zvyšuje kontrast i u slabých světelných jevů. Zároveň leží ostrov dostatečně daleko od trvalých polárních oblačných pásů, takže pohyblivé tlakové níže a výše nad severním Atlantikem často vytvářejí krátká okna jasné oblohy mezi jednotlivými bouřemi. To je velká výhoda oproti pobřežním oblastem Arktidy, kde nízká oblačnost téměř nemizí.
Rozvinutá infrastruktura pak tuto geofyzikální výhodu mění v praktický trumf. Okružní silnice, hustá síť ubytování a rychlý přesun do odlehlejších míst umožňují návštěvníkům pružně reagovat na aktuální předpovědi kosmického počasí, které sledují například sílu geomagnetické aktivity a orientaci meziplanetárního magnetického pole. Kombinace častých poruch magnetického pole, přijatelných oblačných podmínek, dlouhotrvající tmy a snadné dostupnosti dává Islandu spolehlivost, s níž mají mnohé severněji položené destinace problém držet krok.
