Dva výčepní kohouty vyprávějí celý příběh. Z jednoho teče německý ležák vařený podle staletého zákona o čistotě, který omezuje recepturu na vodu, slad, chmel a kvasnice. Z druhého se čepuje islandské pivo z filtrované arktické ledovcové vody, prezentované jako extrémně čisté a maximálně lokální. Obě piva nakonec skončí ve stejných plastových festivalových kelímcích.
To, co dříve fungovalo jako regulační rámec, dnes slouží hlavně jako značka a identita. Německý zákon o čistotě, často zmiňovaný pod svým historickým názvem a obhajovaný jako určitý způsob udržení řádu v pivovarnictví, signalizuje spolehlivost postupu i použitých surovin. Islandské pivo naopak staví na terroiru a chemii vody: rozpuštěné minerály a nízký obsah mikroorganismů se mění v prodejní argument pro čirost, strukturu v ústech a vnímanou svěžest v okamžiku, kdy pivo míří k zákazníkovi.
Globální distribuční sítě a specializované festivaly vytvářejí okrajové situace, v nichž se tyto protiklady potkávají. Importéři si vyvažují nabídku tím, že vedle konzervativních ležáků zařazují experimentální craft speciály. Pořadatelé skládají rozpis výčepů tak, aby na co nejmenším prostoru nabídli co největší rozmanitost, a zároveň maximalizovali tržby ze vstupného i dosah na sociálních sítích. Pro návštěvníky, kteří přecházejí od jednoho půllitru ke druhému, se festival na chvíli mění v senzorické referendum o tom, co dnes vlastně znamená „čistota“ v pivu.
