Voda ve sklenici působí téměř bezbarvě, ale některé tropické zátoky září elektricky modrým odstínem. Rozdíl není v kouzlech, nýbrž ve fyzice: v mělkých pobřežních vodách zachytávají dopadající sluneční paprsky nesčetné mikroskopické částice planktonu a minerálů a mění tak spektrum světla, které se od hladiny nakonec dostane k našim očím.
Čistá voda sice pohlcuje červené vlnové délky o něco víc než modré, tento základní efekt je však v běžných podmínkách poměrně slabý. V jasném, průzračném moři převládá jiný mechanismus: Rayleighův a Mieův rozptyl na rozptýlených částicích účinněji odklánějí kratší vlnové délky, zatímco chlorofyl a další barviva ve fytoplanktonu selektivně pohlcují červenou a zelenou část spektra. Tato směs pohlcování a rozptylu světla, podpořená ještě světlým písčitým dnem, které část světla odráží zpět, výrazně zesiluje vnímané modré a tyrkysové tóny, mnohem víc, než by dokázaly samotné molekuly vody.
Oceánografové to popisují jako jemně vyladěný optický systém, v němž společně rozhodují voda, množství planktonu a obsah minerálních částic o tom, jak světlo prochází svrchní vrstvou moře. Jakmile se změní koncentrace fytoplanktonu, změní se i vlastní optické vlastnosti vody a s nimi i její barva – od sytě kobaltové přes tyrkysovou až po nazelenalou. Při pohledu shora tak ty pohlednicové pláže nejsou statickou kulisou, ale živou ukázkou fotosyntézy, fyziky částic a proudění tekutin, která se odehrává těsně pod vlnami.
