Pěnivý, hořký nápoj z drcených kakaových bobů, vody a chilli byl v Mezoamerice symbolem prestiže, rituálu a soustředěné energie. Dnes z něj zůstává sladká, mléčná horká čokoláda, která připomíná spíš tekutý dezert než strohý zdroj síly.
Proměna začala ve chvíli, kdy se kakao setkalo s evropským cukrem a mlékem. Elity zapojily kakao do širšího koloniálního cukrovarnického systému: levný třtinový cukr mírnil hořkost a smetana či mléko zjemňovaly texturu. Jak se recepty přesouvaly z domácích kuchyní do továren, výrobci sjednocovali chuť pomocí rafinace, konšování a alkalizace. Tím sice zlepšovali rozpustnost, ale zároveň odstraňovali část polyfenolů. Z původní jednoduché kombinace kakaa, vody a koření se postupně stal nápoj plný sacharózy, nasycených tuků a později i stabilizátorů a emulgátorů, což nenápadně měnilo glykemickou odezvu i kalorickou hustotu.
Průmyslový marketing pak nový nápoj překreslil jako povzbuzující zdravotní elixír. Opíral se o pojmy jako bazální metabolismus, aby navodil dojem legitimního stimulačního účinku, a přitom se silně spoléhal na cukr, který zajistí rychlý vzestup glukózy v krvi. Obohacované varianty doplňovaly vitaminy a minerály, pokus vyvážit postupný posun směrem k prázdným kaloriím vnášením mikronutrientů do stále sladšího nápoje s nižším podílem kakaa. S každou další verzí se reálný přínos kakaa zmenšoval a dezertní charakter sílil, až se hlavními měřítky při vývoji, balení i konzumaci staly útěcha, požitkářství a nostalgie.
