Jedno jediné křeslo může místnost opticky zmenšit nebo roztáhnout, ztlumit základní hladinu hluku a nenápadně ovlivnit, jak dlouho se v ní člověk rozhodne zůstat. Designéři a výzkumníci proto už neberou sezení jako statický objekt, ale jako ovládací plochu, která řídí vnímání prostoru, akustiku i psychologické pohodlí.
Objem, proporce a barevná teplota spolupracují na tom, jak velká se místnost zdá. Nízké, široké křeslo snižuje zornou linii a rozšiřuje periferní vidění, čímž aktivuje hloubkové vjemy popsané v environmentální psychologii a gestalt přístupu. Vysoká, sochařsky tvarovaná opěradla vytvářejí vizuální dělicí plochy a navozují pocit samostatných zón, aniž by bylo nutné stavět zdi. Odráživost použitých materiálů pak určuje, jak se světlo po místnosti šíří, jak se mění kontrast a jak daleko od sebe působí jednotlivé plochy.
Neméně důležitá je schopnost pohlcovat zvuk a rozptylovat ho – stejně jako samotný vzhled čalounění. Hustá skořepina potažená látkou funguje jako malá akustická clona, která zachytává střední frekvence, jež běžně zesilují hovory a hluk z ulice. Zakřivená opěradla dokážou zvukové vlny rozptýlit, místo aby je nechala odrážet se mezi rovnoběžnými plochami. Tím snižují tzv. flutter echo a umožňují vést srozumitelný rozhovor i při nízké hlasitosti. Ve sdílených obývacích i pracovních prostorech se tak jedno dobře umístěné křeslo může chovat jako malý akustický budoár.
Do hry vstupuje i vnímání času. Rozložení tlaku a opora v bederní části zad ovlivňují variabilitu srdečního rytmu a únavu svalů, což se propsuje do vnitřních hodin mozku. Když křeslo udrží tělo v neutrální poloze, mozek přestane hlídat nepohodlí a může se přesunout k tichému soustředění nebo uvolnění. Člověk pak bezděčně vydrží sedět déle. Napojení na osvětlení, tvar područek i způsob otáčení navíc tělu naznačují, zda jde o krátké, ryze účelové sezení, nebo o dlouhé, pohlcující usebrání. Obyčejné křeslo se tak mění v nenápadný regulátor toho, jak místnost působí, jak zní a jak dlouho si své návštěvníky udrží.
