Hora, která na panoramatické fotografii vypadá naprosto strnule, se ve skutečnosti současně zvedá, rozpadá a pomalu „teče“. Pevná hornina se v geologickém měřítku času chová zároveň jako křehká skořápka i jako viskózní hmota, pokud je dlouhodobě vystavena hromadícím se napětím.
Hluboko pod pohořím desková tektonika pohání vznik hor a tlačí zemskou kůru vzhůru, když se litosférické desky k sobě přibližují. Jak hmota kůry tloustne, izostáze ji nutí zvedat se výš, podobně jako přetížený vor, který se znovu vyrovnává v husté kapalině. Na povrchu zvětrávání rozkládá minerály a eroze materiál odnáší pryč: řekami, ledovci i skalním řícením, čímž přesouvá hmotu do vzdálených pánví a delt.
Uvnitř hory hornina pod vysokým tlakem a teplotou prochází tvárnou deformací. Krystaly se přeskupují, poruchy v krystalové mřížce migrují a celý horninový masiv se dává do extrémně pomalého pohybu – pevnolátkového tečení. Je to geologická obdoba postupného „povolování“ skla, ale založená na přesně popsaných reologických vlastnostech a rozdílném napětí, nikoli na městské legendě. Gravitace neustále táhne materiál po svahu dolů, zatímco zdvih z hloubky znovu a znovu doplňuje výšku, takže vrchol zůstává uvězněný v dlouhodobé dynamické rovnováze.
V měřítku lidského života působí hřeben nehnutě a jeho silueta se ostře rýsuje proti obloze. V měřítku planety je ale každý vrchol jen pomíjivým tvarem v neklidném dopravníku hornin.
