Globální mapa silnic působí nevyváženě: jen zhruba čtvrtina suverénních států jezdí vlevo, ale právě tato území organizují každodenní mobilitu téměř třetiny lidstva. Tento nesoulad není náhodným výsledkem zeměpisu, nýbrž pozůstatkem práva, logistiky a impéria, který se ukázal jako obtížně a draze vratný.
Provoz vlevo přetrval tam, kde bývalé imperiální sítě vybudovaly hustou infrastrukturu – od přístavních měst a železničních uzlů po celní pravidla a pojistné smlouvy. Jakmile jsou vozidla, dopravní značení a výcvik řidičů nastaveny na jednu stranu vozovky, mezní náklady na přechod k opačné straně prudce rostou. Ekonomové by v tom rozpoznali klasickou závislost na historickém vývoji: čím víc se systém rozšíří, tím vyšší jsou koordinační náklady a tím menší je ochota k narušení statu quo, i když by sladění se sousedy mohlo snížit třecí plochy na hranicích.
Mapa států s jízdou vlevo stále kopíruje kostru Britského impéria, jehož právní kodexy a technické normy se šířily s armádami, lodními trasami a telegrafními kabely. Migrace a obchod tento vzorec dále posilovaly, protože výrobci automobilů optimalizovali montážní linky a dodavatelské řetězce buď pro pravostranné, nebo pro levostranné řízení, čímž vytvářeli institucionální zablokování připomínající entropii v uzavřeném systému. Zdánlivě banální otázka – po které straně se míjet – tiše uchovává starší kartografii moci.
