Tichý obývací pokoj, nepoužité vodítko visící na háčku, rozcupovaný polštář od sedačky na zemi – to je skutečný obraz schovaný za stereotypem flegmatického labradora. Plemeno, propagované jako přítulné, rodinné a snadno cvičitelné, se zároveň výrazně objevuje ve zprávách o záchvatech destruktivního okusování a ve stížnostech majitelů, že se jejich pes doma úplně vymkl kontrole.
Tento rozpor začíná už u samotného šlechtění. Labradorský retrívr je pracovní pes, vybíraný pro vysoký práh vzrušivosti, silný aportovací pud a dlouhodobou vytrvalost v aerobní zátěži. Tento genetický „balíček“ je především energetický rozpočet, nikoli záruka povahových vlastností. Když každodenní pohyb neodpovídá základní potřebě psa být aktivní a když se sebekontrola neformuje pomocí operantního podmiňování, přebytečný elán si začne hledat jiný ventil.
U mnoha nedostatečně zaměstnaných labradorů se tím ventilem stává obývací pokoj. Okusování nábytku, „surfování“ po kuchyňské lince a bezhlavé vyrážení ze dveří nejsou záhadné vzpoury, ale projevy nevybitého pohybového potenciálu a nevycvičeného rozhodování. Pes, který je stavěný na to, aby hodiny hledal, nosil a plaval, se sám od sebe automaticky „nepřepne“ do režimu bytového doplňku. Ty samé vlastnosti, díky nimž labradoři tak dobře reagují v řízené práci, z nich dělají výjimečně destruktivní zvířata ve chvíli, kdy tato struktura chybí.
Roli hraje i přehnaná přilnavost. Labrador, který člověka následuje z místnosti do místnosti, bývá často chválen jako mimořádně mazlivý, ale takové chování může zakrývat stres ze separace a slabou schopnost zklidnit se o samotě. Bez postupné desenzitizace, jasného systému odměn a předvídatelných denních rutin se tato vazba mění v vytí, škrábání a zběsilé pobíhání, jakmile se člověk ztratí z dohledu. Majitelé pak psa označují za neposlušného, přestože zvíře jen spouští jediný „program chování“, který si kdy mohlo osvojit.
V tom tichém pokoji s nevyužitým vodítkem není roztrhaný polštář důkazem, že stereotyp o labradorech byl mylný; je to důkaz, že konstrukce pracovního psa byla brána jako dekorativní prvek, a ne jako každodenní závazek.
