Jednolitá bílá srst bývá lidským okem čtena jako „prémiová“, u koček však nese výraznou biologickou cenu. Stejné genetické nastavení, které zcela odstraní barvu ze srsti, zároveň výrazně zvyšuje riziko vrozené hluchoty oproti jiným typům zbarvení, a proměňuje tak vizuální ideál ve smyslový kompromis.
Klíčovým hráčem je dominantní gen W, mutace, která překryje všechny podkladové barvy srsti. Jeho účinek není jen kosmetický: narušuje migraci melanocytů, buněk produkujících pigment, které se podílejí na tvorbě normálních struktur ve vnitřním uchu. Pokud se tyto buňky nedostanou do hlemýždě, dochází k časné degeneraci sluchových vláskových buněk a následné nevratné percepční (senzorineurální) hluchotě. Studie čistě bílých koček s modrýma očima ukazují výrazně vyšší výskyt jednostranné i oboustranné ztráty sluchu ve srovnání s ne-bílými kočkami, přičemž rozdílně zbarvené oči a modré duhovky často signalizují ještě vyšší pravděpodobnost sluchového postižení.
Veterinární genetika dnes pohlíží na bílý fenotyp méně jako na prostou volbu barvy a více jako na soubor vzájemně provázaných znaků, kde se protíná estetika, vývoj nervové soustavy a základní fyziologie. Každá dokonale bílá srst na sociálních sítích může působit jako vylepšení vnímané krásy, ale na úrovni tkáňové diferenciace a stavby hlemýždě často představuje tichou biologickou daň, zaplacenou dávno předtím, než kočka vůbec otevře oči.
