Strmé serpentiny, sypký štěrk, řídký vzduch. Právě v bodě, kdy nohy pálí a stezka se zdá nekonečná, začíná statisticky prudce růst šance na dechberoucí výhled. Trasy, které uprostřed působí nejhůř, často schovávají odměnu těsně za místem, kde většina turistů – a většina kariér – tiše ustrne.
Ten vzorec není nijak tajemný. Behaviorální ekonomové mluví o zkreslení, kdy náš mozek prudce znehodnocuje odměny, které jsou jen trochu dál v budoucnosti. Když se námaha hromadí rychle, ale zpětná vazba přichází pozdě, zdá se, že jeden další krok už téměř nic nezmění. Na túře je převýšení soustředěné na začátku, zatímco scenérie se zlepšuje v nepravidelných skocích. V životě se podobně chovají učení a kontakty: složené učení a pověst jsou vidět až po dlouhém úseku zdánlivě plochého pokroku.
Do toho vstupuje entropie: každý složitější projekt má tendenci nejdřív sklouzávat k chaosu, než se struktura konečně zlomí a začne dávat smysl. Zpočátku se zdá, že každý další díl námahy přidává spíš zmatek než jasno. Tenhle hlučný signál nás vycvičí k tomu, abychom vystoupili těsně před tím, než se systém přeskupí a hodnota prudce vyskočí. Výsledek je statistické shlukování: ty nejvýjimečnější výhledy leží těsně za průměrným bodem, kde to lidé vzdávají – ne proto, že by vesmír byl básnicky spravedlivý, ale proto, že naše vnímání je systematicky netrpělivé.
