Úsvit v hustě zastavěném městě může na hlukoměru ukázat méně než čítárna v knihovně, i když za zdmi právě miliony budíků zvoní a konvice syčí. Klíč leží v lidském cirkadiánním rytmu: naše vnitřní hodiny udržují většinu lidí v závěru noci v útlumu, takže domácí činnosti probíhají v krátkých, uzavřených vlnách, místo aby se proměnily v nepřetržitý proud pohybu směrem do ulice.
Tyto zvukové vlny pak výrazně tlumí samotné domy. Moderní obálky budov, dvojitá okna a duté stěny fungují jako vrstvená akustická izolace, která zvuk rozptyluje a pohlcuje ještě předtím, než se dostane ven. Běžná domácí aktivita vytváří hlavně středně silný, širokopásmový hluk, který rychle slábne se vzdáleností a navíc se ztrácí v trvalém pozadí: v šumu větracích systémů a vzdálené dopravy, jež udržují stabilní hladinu hluku místo náhlých výkyvů.
Knihovny naopak soustřeďují nechráněné, blízké zdroje zvuku do jednoho společného prostoru: šustění stránek, skřípání židlí, šepot. Psychoakustika ukazuje, že přerušované, kontrastní zvuky vnímáme jako hlasitější než stálé, nízkofrekvenční hučení se stejnou naměřenou intenzitou. Nad ránem se město chová jako rozptýlená, přidušená zvuková síť, zatímco knihovna stlačí lidský hluk do jedné odhalené akustické komory, takže působí a často i vychází na měření méně tiše než ulice za jejími dveřmi.
