Anatomie tučňáků dává jasnou odpověď ještě dřív, než se rozjedou vtípky na internetu: ano, tihle ptáci mají kolena, jen jim je evoluce zatlačila hluboko do tělní stěny. To, co vypadá jako rovná „dřevěná“ noha, je ve skutečnosti ohnutá končetina, jejíž koleno se ztrácí pod silnou vrstvou svalů, tuku a peří.
Stavba tučňáčí nohy vychází ze stejného plánu jako u ostatních ptáků: stehenní kost, kolenní kloub, holenní kost, hlezno a prsty. Stehno je držené téměř vodorovně, těsně u trupu, takže koleno nikdy nenaruší hladkou siluetu „fraku“. Končetina se místo vzpřímeného postoje trvale ohýbá, takže pták zůstává v jakémsi věčném podřepu. Tím se těžiště posune dopředu a níž, což je na souši neohrabané, ale ve vodě ideální.
V oceánu se skryté koleno stává součástí hladkého „trupu“. Tím, že tučňák schová stehno i koleno do obrysu těla, snižuje odpor vody a zbytek nohy se mění v kompaktní kormidlo a brzdu za tělem. Silné svaly v oblasti kyčlí a hutné kosti dávají záběrům ploutví i kopům nohama dost síly na vysoké rychlosti pod hladinou, zatímco podřepová osa těla stabilizuje páteř proti těmto silám.
Cena za tuhle vodní optimalizaci je proslulý kolébavý krok. Protože je viditelná část nohy pod peřím krátká a těžiště nízko, každý krok je spíš přehoupnutí ze strany na stranu přes ztuhlý kotník než plynulý dopředný krok přes dlouhé holeně. To, co na ledu vypadá neohrabaně, je pod vodou promyšlené inženýrské řešení, v němž skryté koleno pomáhá proměnit elegantního „společenského“ ptáka v vysoce specializované torpédo.
