Bouřlivé příbojové vlny dokážou převrátit malé lodě, přesto se mořská želva, stavěná spíš na pomalé křižování, často vynoří bez úhony. Rozhodující je, že většina bouřlivé energie zůstává u hladiny. Kruhový pohyb vody ve vlnách s hloubkou rychle slábne a pod rozbouřenou pěnou se vytváří mnohem klidnější vrstva.
Želva na to reaguje prostě tak, že se potopí. Díky přesnému řízení vztlaku, které vychází z objemu plic a hustoty těla, klesne pod zónu nejsilnějšího střihu. Tvrdý krunýř a aerodynamický tvar těla snižují odpor vody a omezují působení kroutivých sil, takže se vlny jen těžko „opřou“ do jejího těla a převrátí ho. Místo aby bojovala s každým hřebenem, nechá proudění, aby ji obtékalo, a promění potenciálně chaotické nárazy v plynulejší, klidnější pohyb.
Celou strategii podporuje i fyziologie. Nízký klidový metabolismus umožňuje želvě zůstat dlouho pod vodou a šetřit kyslík, dokud je hladina nebezpečná. Silné ploutve jí pomohou zaujmout správnou polohu, ale jakmile dosáhne potřebné hloubky, může omezit aktivní plavání a spolehnout se na pasivní stabilitu. Spojením cíleného potápění, „mechanické konstrukce“ krunýře a končetin a úsporného metabolismu dokáže tvor uzpůsobený na vytrvalostní cestování tiše přečkat i ty nejprudší bouřlivé vlny.
