Svaly, drápy a mohutné čelisti kdysi stavěly medvědy na samotný vrchol suchozemských potravních sítí. Tato evoluční výbava jim zůstala, jenže hlavní zdroj nebezpečí se tiše přesunul od tesáků a drápů k buldozerům a silnicím. Příběh této proměny není ani tak o „selhání“ druhu, ale o rychlosti a rozsahu, s jakými člověk mění krajinu.
Přírodní výběr „nastavil“ medvědy na nízkou porodnost a vysokou šanci dožití – strategii, která spoléhá na stabilní teritorium a předvídatelný přístup k potravě. Jejich základní metabolismus je uzpůsoben dlouhému hladovění a sezónním „žním“ potravy, neprostupuje roztříštěné lesy, rozpadající se led a stále blíž se přibližující hospodářství. Jak se lesy těží, řeky přehrazují a pobřeží mění v průmyslové zóny, území, která dříve fungovala jako pevný ekologický polštář, se zužují na úzké koridory, kde se každé setkání s člověkem může stát smrtelně nebezpečné.
Z ekologického hlediska začíná být označení predátor zavádějící. Mnohé populace medvědů dnes fungují spíš jako ukazatelé stavu prostředí – jejich úbytek kopíruje rozpad celých ekosystémů. Tam, kde se obnoví propojenost krajiny a omezí se konflikty s lidmi, se stavy často dokážou zvednout, což potvrzuje, že evoluční „konstrukce“ medvěda je stále životaschopná. Změnilo se hlavně prostředí, v němž je tato výbava vystavena zkoušce.
