Klikatý běh promění zjevnou nevýhodu antilopy v účinný záchranný systém. Velké šelmy vládnou při krátkém sprintu po přímce, ale jakmile dojde na prudké zatáčky, začíná vyhrávat antilopa – právě tam rozhodují reakční čas a schopnost zvládnout setrvačnost, tedy kdo dokáže rychleji zkrátit či naopak udržet rozestup.
V jádru celého triku stojí mimořádně rychlý přenos signálů v senzitivních i motorických nervech. Díky tomu se zkracuje smyčka mezi zachycením pohybu predátora a provedením protiakce. Zrakové vjemy spolu se signály z rovnovážného ústrojí neustále zpřesňují vnitřní představu zvířete o tom, kde se hrozba právě nachází a kam se posune v příštím okamžiku. Tyto informace putují do nervových okruhů v míše a ke svalům končetin, takže antilopa dokáže změnit směr během zlomku jediného kroku.
Celé tělo je pro takový útěk doslova naladěné. Lehké končetiny, pružné šlachy a relativně nízký moment setrvačnosti umožňují rychlé změny rotačního pohybu. Při každém „řezu“ do zatáčky se reakční síla od podkladu přesměruje více do strany, takže zvíře část rychlosti vpřed vymění za ostřejší obrat, aniž by přišlo o celkovou hybnost. Přesně načasovaná aktivace svalů na předních i zadních končetinách zároveň stabilizuje těžiště těla, i když se dráha pohybu prudce láme.
Pro těžšího predátora je každé takové vybočení nákladné. Větší hmotnost znamená více mechanické práce při každém otočení a vyšší přímá rychlost zvyšuje riziko, že v zatáčce „přejede“ dál, než potřebuje. Když antilopa střídá krátké sprinty s nečekanými klikatými změnami směru, znovu a znovu nutí pronásledovatele do energeticky drahých korekcí. S každou další sérií výpadů u šelmy roste svalová únava i spotřeba kyslíku, zatímco antilopa díky účinnému pružnému odrazu a vysoké vytrvalostní kapacitě dokáže dál využívat i drobné časové chyby v každé zatáčce.
