Mořské plody se jen málokdy dají označit jednoduše za jednoznačného škůdce nebo naopak zachránce zdraví. Rozhodující je konkrétní druh, velikost porce a to, jak často je člověk jí – ne vágní představa o „přetížení toxiny“. U většiny lidí převažují přínosy, ale několik vysoce rizikových voleb si zaslouží mnohem pečlivější zvažování.
Většina ryb má poměrně málo nasycených tuků a je zdrojem omega‑3 mastných kyselin, které mohou snižovat hladinu triglyceridů a ovlivňovat základní zánětlivé procesy v těle. Celkovou zátěž cholesterolem proto obvykle více zvyšuje červené maso a vysoce průmyslově zpracované potraviny než pečený losos nebo treska. Výjimkou jsou některé druhy mořských plodů, hlavně měkkýši, kteří obsahují hodně cholesterolu. I tam ale záleží na individuálním metabolismu tuků a na celkové energetické bilanci, ne na jedné porci krevet.
Riziko toxinů souvisí mnohem víc s bioakumulací a pozicí v potravním řetězci než s mořskými plody obecně. Velké dravé ryby hromadí metylrtuť ve svalovině při dlouhodobé expozici, zatímco některé pobřežní druhy mohou nést perzistentní organické polutanty. Veřejná zdravotnická doporučení převádějí toxikologické limity, například tolerovatelný týdenní příjem, do konkrétních doporučených porcí, zejména pro děti a těhotné. Biochemický problém se tak mění na otázku „dávkování“ prostřednictvím chování.
Menší tučné ryby chované v kontrolovaných podmínkách krmení často nabízejí lepší poměr přínosu a rizika: dodají hodně omega‑3 a zároveň méně kontaminantů. V tomto ohledu připomíná talíř s mořskými plody spíše investiční portfolio než morální test – výsledný dopad na zdraví závisí na výběru „aktiv“, četnosti expozice a na tom, jak vše zapadá do celkového, často ne zcela uspořádaného jídelníčku.
