Kámen, led a jediný pruh asfaltu vyprávějí příběh dřív, než ho stihne říct kterýkoli řidič. Koridor, který kdysi sváděl karavany a povozy pod zubatými hřebeny Alp, dnes nabízí ticho, zpomalení a pečlivě orámované horizonty za čelním sklem. Vrcholky hor se ani nehnuly, ale cesta mezi nimi se přepsala: z nutné obchodní tepny se stala pečlivě inscenovaná touha.
Ve své první podobě byl tento průsmyk především logistickou páteří, navrženou s ohledem na předvídatelné stoupání, bezpečné brody a co nejmenší zátěž pro soumarská zvířata. Důležité byly tehdy náklady na přepravu a řízení rizika, něco jako středověký výpočet užitku vytesaný do kamene. Hostince se soustřeďovaly v odstupech odpovídajících lidské výdrži a základnímu tempu, v jakém koně spalují energii – ne podle toho, odkud je nejhezší západ slunce nebo kde se lépe zastaví na fotografie.
Jak se nákladní doprava přesunula na pobřežní lodní trasy, do tunelů a na rychlé železnice, stará linie si ponechala svůj tvar, ale přišla o původní poslání. Místní turistické instituce vsadily na příběh a nostalgii a z dochovaných mýtnic, kaplí a bývalých přepřahacích stanic udělaly zastavení na trase kulturního dědictví. Přibyly svodidla, odstavné plochy a vyhlídková místa, ale základní logika trasy zůstala stejná – změnil se jen její význam.
Dnešní řidiči opisují stejné serpentiny, po nichž dříve putovala sůl, textilie a listovní zásilky, jenže cestu dnes měří v panoramatech a v tom, co v nich vyvolává, ne v ušetřeném čase. To, co bylo kdysi navrženo jako účinná odpověď na výšku a nepohodu, se dnes prezentuje jako protilék na zrychlený svět a využívá nezměněné skalní stěny jako kulisu pro záměrně pomalejší přechod přes hory.
