Kamenná žebra gotické lodi, betonové panely v sídlištním bloku a ocelové rámy proskleného mrakodrapu všechny kreslí stejný neviditelný diagram: cestu, po které gravitace prochází hmotou. Přenos zatížení určuje, kde se zdi zesilují, kam se vysunou opěrné pilíře a jak se nosné jádro stahuje do šachty výtahů. Materiály i politické režimy se mohou měnit, ale napětí se v půdorysech a řezech rozkládá překvapivě podobně.
Druhý scénář píše klima. Přestup tepla a proudění vzduchu mění fasády v nástroje pro zvládání větru, slunce a deště. Hluboké špalety oken, stínicí prvky a zrcadlové prosklené stěny jsou různé odpovědi na stejné rovnice proudění a sálání. Když se začne počítat každá jednotka energie, architekti mluví spíš o tepelné kapacitě a výkonu obálky budovy než o stylu, ale výsledné tvary se začínají sbližovat.
Systém uzavírají davy. Pohyb chodců se řídí vzorci známými z dopravního inženýrství a teorie front, a tak tlačí úzké středověké uličky, společné dvory v sídlištích i pasáže nákupních center k podobným šířkám, průhledům a únikovým trasám. Požární předpisy, normy únikových cest a limity hustoty davu převádějí lidskou fyziologii do prostorových standardů a nenápadně slaďují budovy, které jinak vypadají, jako by vznikly na úplně odlišných světech.
