Na place, kde to s kočkami opravdu funguje, nebývá nejchytřejší bytostí režisér. Celá produkce se točí kolem jediné zásady: kočka se neučí triky, okolí se učí kočku. Světla, hluk i harmonogram natáčení se tiše předělávají tak, aby seděly na přirozenou míru vzrušení a běžné tempo metabolismu konkrétní kočky, ne naopak.
Ošetřovatelé zvířat studují vzorce chování stejně bedlivě, jako analytici sledují výkyvy na trzích. Když kočce vystřelí stresové hormony při náhlém pohybu, štáb se začne hýbat pomaleji. Jakmile se rozpadne přesné načasování odměn, zhroutí se operantní podmiňování – a spolu s ním i celý plán záběrů. Profesionální kočky si své lidi v podstatě „vychovávají“ opakovaným posilováním: ignorují laserové ukazovátko, posádka se přizpůsobí; chodí jen po jednom typu povrchu, rekvizitáři předělají cestu. Co zvenčí vypadá jako hvězdné manýry, je ve skutečnosti těsná zpětná vazba, která převádí kočičí pohodlí na předvídatelný výkon před kamerou.
Pro zvířecí agentury to znamená převrácení starého modelu. Hlavním „aktivem“ už není sada triků, ale hluboká datová znalost chování konkrétních koček a to, jak se každý drobný zásah do prostoru, zvuku nebo rozvrhu projeví na jejich výkonu. Agentury, které dokážou navrhovat takto nízko-„entropická“ prostředí, získávají výraznou výhodu: rychlejší průběh natáčení, méně opakovaných záběrů, nižší riziko ohrožení pohody zvířete. V takovém prostředí je skutečně „vycvičeným“ subjektem celý produkční ekosystém.
