Hrubé zrychlení na stovku často hraje do karet velké motorce proti supersportovnímu autu, a to i ve chvíli, kdy má motorka hmotnost malého městského vozu. Rozhodující není samotná váha, ale to, jak rychle dokáže pohonná soustava během velmi krátké dráhy měnit kinetickou energii.
Motorky obvykle nabízejí extrémní poměr výkonu k hmotnosti. Velkoobjemový motor, vysoký litrový výkon a krátké finální převody umožňují brutálně rychlé dodání točivého momentu na zadní kolo. Základní principy spalovacího motoru, jako je střední efektivní tlak a plnicí účinnost, hrají ve prospěch vysoko točícího motoru, který umí téměř okamžitě poslat využitelný výkon do převodovky.
Podvozek a fyzika pneumatik pak tenhle potenciál mění v náskok při startu. Při prudké akceleraci se přenáší hmotnost dozadu, takže se zvyšuje přítlak na jediné hnané kolo místo toho, aby se řešil kompromis mezi přední a zadní nápravou jako u auta. Menší rotační setrvačnost lehkých kol a kompaktního hnacího ústrojí navíc snižuje energii ztracenou roztočením součástí, takže v prvních vteřinách sprintu se větší část práce motoru mění v pohyb vpřed.
Aerodynamika nakonec trestá úzkou, vzpřímenou motorku a ve vyšších rychlostech si díky nižšímu odporu vzduchu a přítlaku bere supersport vedení zpět. Na krátké trati do rychlosti sto kilometrů v hodině ale kombinace převodového „páčidla“, soustředěné trakce a minimální rotační hmoty dovolí těžké motorce podávat výkony, které by člověk čekal spíš od mnohem lehčího stroje.
