Chromované nárazníky, karburátory a tenké volanty se v provozu objevují i dnes hlavně proto, že legislativa reguluje trh v okamžiku prodeje auta, ne zpětně přepisováním minulosti. Většina bezpečnostních a emisních předpisů se vztahuje na nově uváděná vozidla, která vstupují do provozu. Stanoví se tak jakási regulační základna, místo aby muselo každé existující auto ze dne na den splnit nejnovější normy.
Tento přístup vychází z politického zhodnocení poměru mezi dodatečnými náklady a dodatečným rizikem. Dodatečné vybavení starých aut airbagy, deformačními zónami nebo systémem elektronické stabilizace by neznamenalo jen doplnit kabeláž nebo software. Vyžadovalo by to zásadní přepracování konstrukce podvozku a způsobu pohlcování energie při nárazu, což by mělo pro majitele i pro regulátory velmi nevýhodný poměr nákladů a přínosů. Místo toho se politika opírá o řízení rizik v podobě statistiky a průměrů celé vozové flotily, nikoli o hodnocení každého jednotlivého auta jako samostatné hrozby.
Protože veterány tvoří jen nepatrný zlomek veškerého provozu a většinou ujíždějí velmi malé roční nájezdy, jejich podíl na počtu zranění při nehodách a na produkci pevných částic se vnímá jako šum v celkovém chaosu městské dopravy. Kulturní hodnota tu funguje jako neformální, ale silný faktor: majitelé historických vozidel, registrační značky pro historická auta a zájmové kluby prosazují zachování mechanické autenticity. Současně se hlavní bezpečnostní přínosy prosazují zpřísňováním pravidel pro mnohem početnější skupinu nových vozů.
