Zrcadlo prozradí problém dřív než jakákoli laboratorní zpráva. Slon se po letmém pohledu do odrazu dotkne značky na vlastním čele a projde tak klasickým testem rozpoznání sebe sama, který se dřív považoval za kognitivní hranici vyhrazenou lidoopům a delfínům.
Za chobotem se skrývá mozek s vysokým počtem neuronů v asociačních oblastech a základním metabolickým výkonem, který ho musí živit po velmi dlouhý život. Terénní pozorování ukazují jednotlivce, kteří se orientují v obrovských územích a přitom si pamatují desítky napajedel i sociálních partnerů. Tahle prostorová paměť a dlouhodobé ukládání zkušeností působí méně jako instinkt a víc jako živý archiv. Při úlohách spolupráce dvojice slonů tahají za provazy nebo posouvají předměty jen tehdy, když je přítomen partner, což naznačuje sledování souvislostí, ne slepé podmiňování.
Přesto většina žebříčků inteligence řadí slony pod lidoopy, protože používaná měřítka zvýhodňují obratné ruce, lidsky známé sociální hry a laboratorně pohodlné typy úloh. Testy postavené na nástrojích pro prsty, krátkých časových oknech a zjednodušeném „luštění“ hlavolamových krabic ve skutečnosti přehlížejí tělo navržené pro chobot a dlouhé přesuny. Výsledkem není neutrální hierarchie myslí, ale úzké vzorkování, které si plete slučitelnost s lidským designem s univerzální stupnicí.
V odrazné ploše se tak neměří jen slon, ale i obrys naší vlastní představivosti o tom, jak by měl vypadat test myšlení.
