Stejná sluneční bouře, která narušuje provoz satelitů, zároveň napájí polární záři, protože obojí využívá tentýž systém přenosu energie mezi Sluncem a zemským magnetickým polem. Bouře vyšle k Zemi proud nabitých částic, označovaný jako sluneční vítr. Když tento proud dorazí k magnetosféře, stlačí a zdeformuje tuto ochrannou „bublinu“ a vnese energii i částice do prostoru v blízkosti Země.
Vysoko nad atmosférou obíhají satelity právě v tomto napjatém prostředí. Rychlé změny geomagnetického pole v nich indukují elektrické proudy, zatímco energetické ionty mohou z povrchů odtrhávat materiál a měnit jejich dráhy kvůli zvýšenému aerodynamickému odporu v termosféře. V této výšce je hustota částic příliš malá na vznik výrazného viditelného světla, a tak převládá poškození a postupná degradace, nikoli světelná podívaná.
Níže, v ionosféře nad polárními oblastmi, se ty samé částice pohybují po magnetických siločarách do hustějších vrstev kyslíku a dusíku. Při srážkách excitují jejich atomy a molekuly do vyšších energetických stavů; když se tyto částice vracejí do klidovějšího stavu, vyzařují fotony. Tento děj, označovaný jako atomová excitace a radiační rekombinace, mění neviditelné kosmické počasí v viditelné pruhy zeleného a červeného světla, které nazýváme polární záře.
